Vlevo je mi pětadvacet. Jsem na vodě s kamarády, pivo z kelímku, žádný viditelný důvod, proč by mě někdo měl brát vážně jako klienta fitness studia. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že tu fotku jednou použiju.
Vpravo je mi čtyřicet. Mezi tím je patnáct let, jeden trenér a tisíce lekcí. A pak je ještě jedna fotka — uvidíte ji dole. Na té je mi pětačtyřicet a vysvětluje, proč to celé píšu.
Abyste věděli, kdo to píše: jsem Libor Dospěl, CEO a zakladatel tří firem, mám rodinu a kalendář obvykle naplánovaný na tři týdny dopředu. Nejsem trenér, fitness profesionál, influencer ani kouč. Jsem klient.
Jak jsem začal cvičit se Štefanem
Začalo to ve fitku, ve kterém jsem se několik let plácal sám. Chodil jsem tam pravidelně, zvedal činky, dělal něco, o čem jsem si myslel, že je trénink, a ze zrcadla se na mě díval pořád ten samý člověk. Žádné výsledky. Žádný posun. Žádné vysvětlení, proč.
Štefan Bitto tam dělal trenéra. Někdy jsme se potkali u stojanu, dali jsme se do řeči, on něco upravil na tom, co jsem zrovna dělal — drobnost, postoj, dech — a najednou to cvičení začalo. Ne to chození do fitka, které jsem provozoval roky předtím. Skutečné cvičení, kdy víte, co děláte a proč.
Domluvili jsme první lekci. Pak druhou. Pak ze mě byl klient.
Když máte v kalendáři domluvený trénink s trenérem, který na vás čeká, zničehonic nehledáte výmluvy, proč ten den nejít. Tenhle mechanismus popíše každý kouč v každé knize, ale dokud ho nepoznáte na vlastní kůži, nevěříte mu.
Tak jsem zůstal. Jeden rok. Pak dva. Pak deset.
Jak se trénink vejde do plného kalendáře
Chodil jsem k němu tři až čtyři lekce týdně, dvacet let. Bez pauz, bez období „teď nemám čas", i během lockdownů, kdy jsme cvičili přes Zoom. Spočítáno: kolem čtyř tisíc lekcí.
Možná si říkáte, že tohle není pro vás. Že je to závazek na úrovni profesionálního sportovce, a vy jste manažer s rodinou a kalendářem, ve kterém se sotva najde hodina v úterý.
Pravdu máte v tom, že ne každý takhle chodí. Nemáte ji v tom, proč to vůbec šlo.
Šlo to, protože Štefan trénink dávkuje. Žádný týden není kopií předešlého: reformer pondělí, silová středa, kondiční box pátek, někdy reformer znova v neděli, podle toho, co tělo zvládá a co potřebuje. Různé svalové skupiny, různá intenzita.
A za dvacet let jsem se k němu nikdy nevrátil se zraněním z jeho lekce. Nikdy mi nezničil rameno přílišnou progresí, koleno špatnou technikou, záda přetížením. To není náhoda. To je trenér, který ví, kdy přidat, kdy podržet, kdy úplně zastavit.
Tohle vám neříkám proto, abyste přišli třikrát týdně. Frekvence není to, co dělá výsledek. Pokud najdete dobrého trenéra, chcete se vracet. A když se budete vracet, výsledky přijdou — ať chodíte jednou týdně nebo třikrát.
Kdyby se mě někdo zeptal, jak to časově zvládám: nezvládám to. Vyhradím si na to čas. Stejně jako si vyhradím čas na schůzku s největším klientem, na pediatrickou prohlídku dětí, na audit účetnictví. Trénink se Štefanem je v kalendáři stejně tak nepřesunutelná položka. Když se posune, posune se tím i všechno ostatní — ne naopak.
Důvod, proč to dělám, není v zrcadle. Důvod je v tom, že chci v šedesáti pěti hrát tenis s vnoučaty a v sedmdesáti si sám zavázat tkaničky bez bolesti zad.
Proč jsem u Štefana zůstal
Ve fitku jsem viděl, jak vypadá většina trenérů. Chodili tam v žabkách. Měli klienta, kterému dávali sérii cviků, a mezitím koukali do mobilu. Občas zvedli oči, řekli „ještě dvě", a vrátili se k Instagramu. Klient platil sto procent ceny za zhruba patnáct procent pozornosti.
Štefan tam nikdy nestál v žabkách a mobil nepoužíval. Když jste byli na lekci, byli jste na lekci. Padesát pět minut sledoval, co dělá vaše tělo. Pokud jste cvik dělali špatně, věděl to dřív, než jste si toho všimli sami. Pokud jste přišli a v krku se objevoval kašel, lekce se okamžitě překlopila do mobilizace a regenerace, bez diskuze.
Tohle je první důvod, proč jsem zůstal. Trenér, který se vám opravdu věnuje, je vzácnost.
Tohle je Štefan ve cviku, který sám zvládá ve svých padesáti tak, jak by ho měla zvládat většina pětatřicátníků.
Druhý důvod je technický. Štefan učí principy, ne cviky. Když jste u něj rok, neumíte sto cviků — umíte deset principů, ze kterých si poskládáte sto cviků sami. Víte, proč dýchat zrovna tak. Víte, proč zvednout loket o dva centimetry. Víte, kdy musíte přestat, protože tělo vám něco říká, a kdy je to jen lenost. Tohle si nesete s sebou, i když jste na dovolené, v hotelovém pokoji nebo doma s gumovým expandérem. Lekce končí, znalosti zůstávají.
Třetí důvod mi přijde nejcennější. Každá lekce je o mně. Ne o Štefanově plánu na tento týden, ne o jeho oblíbených cvicích, ne o tom, co se mu zrovna líbí na Instagramu. „Jak se cítíš dneska? Co tě bolí? Jak jsi spal? Jaký byl tenhle týden v práci?" Třicet vteřin otázek, podle kterých Štefan rozhodne, jestli dnešní lekce bude tvrdá nebo regenerační, silová nebo mobilizační. Žádný klient nemá kopii lekce někoho jiného. Tohle stojí čas a pozornost. Štefan na to nerezignoval ani jednou.
Nejsem jeho jediný klient, který u něj zůstal roky. Ale o ostatních budou mluvit oni sami.
Co bych doporučil po dvaceti letech
Pokud něco cvičíte a vidíte výsledky, je to dobře, držte se toho. Pokud něco cvičíte a výsledky nevidíte, odpověď není víc cvičit. Otázka je s kým: jestli máte vedle sebe někoho, kdo ví, co dělá, a věnuje vám plnou pozornost.
Druhá otázka, kterou si položte, je proč. Pokud cvičíte proto, abyste lépe vypadali na fotce z dovolené, najdete třicet jiných způsobů, jak si tu fotku pořídit. Pokud cvičíte proto, aby vás tělo dovezlo tam, kam chcete jít, hledáte dlouhověkost, ne fitness. Štefan učí dlouhověkost. Většina trenérů učí fitness. To je rozdíl, který mně trvalo dvacet let pochopit.
Najít takového člověka je těžké. Pokud chcete vědět, jestli by Štefan mohl pracovat s vámi, mám pro vás jediný racionální postup: jděte k němu na vstupní lekci. Kdybych vám psal v pětadvaceti, byla by to nejlepší investice, kterou bych ten měsíc udělal.
Tohle jsem dneska, dvacet let po té první fotce. Vidíte to. Necítíte to — ale můžete si to představit. A v tom je rozdíl mezi „cvičit" a tím, co dělá Štefan.
Tenhle web — fitpilates.cz — jsem postavil já. Jsem jeho klient, ne jeho zaměstnanec. Jestli si po přečtení říkáte, že to celé zní podezřele dobře a musí to být reklama: máte pravdu, je to reklama. Jen je psaná po dvaceti letech.