Vlevo je mi pětadvacet. Jsem na vodě s kamarády, pivo z kelímku, žádný viditelný důvod, proč by mě někdo měl brát vážně jako klienta fitness studia. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že tu fotku jednou použiju.
Vpravo je mi čtyřicet. Mezi tím je patnáct let, jeden trenér a tisíce lekcí. A pak je ještě jedna fotka — uvidíte ji dole. Na té je mi pětačtyřicet a vysvětluje, proč to celé píšu.
Abyste věděli, kdo to píše: jsem CEO a zakladatel tří firem, mám rodinu, kalendář je obvykle naplánovaný na tři týdny dopředu a volné okno je vzácnost, kterou se učíte chránit jako poslední zdroj. Nejsem trenér. Nejsem fitness profesionál. Nejsem ani influencer ani kouč. Jsem klient. Ten, který si na trénink se Štefanem udělá čas, i když si na nic jiného čas nemám.
Začalo to ve fitku, ve kterém jsem se několik let plácal sám. Chodil jsem tam pravidelně, zvedal činky, dělal něco, o čem jsem si myslel, že je trénink, a ze zrcadla se na mě díval pořád ten samý člověk. Žádné výsledky. Žádný posun. Žádné vysvětlení, proč.
Štefan tam dělal trenéra. Někdy jsme se potkali u stojanu, dali jsme se do řeči, on něco upravil na tom, co jsem zrovna dělal — drobnost, postoj, dech — a najednou to cvičení začalo. Ne to chození do fitka, které jsem provozoval roky předtím. Skutečné cvičení, kdy víte, co děláte a proč.
Domluvili jsme první lekci. Pak druhou. Pak ze mě byl klient.
S ním to konečně začalo dávat smysl. A když máte v kalendáři domluvený trénink s trenérem, který na vás čeká, zničehonic nehledáte výmluvy, proč ten den nejít. To je triviální mechanismus, který popíše každý kouč v každé knize, ale dokud jste ho nepoznali na vlastní kůži, nevěříte mu. Já jsem mu nevěřil. Dokud nezačal pracovat.
Tak jsem zůstal. Jeden rok. Pak dva. Pak deset.
Než se dostaneme k tomu, co Štefan dělá jinak než kdokoli, koho jsem ve fitness viděl — musíme si vyjasnit jednu věc, abyste věděli, na čem stojíte. Tohle nebylo jednou týdně.
Chodil jsem k němu tři až čtyři lekce týdně. Dvacet let. Bez pauz a bez výpadků — ani během lockdownů, kdy jsme cvičili přes Zoom — bez období „teď nemám čas". Tři až čtyři lekce týdně, znova a znova, padesát dva týdnů v roce. Spočítáno: kolem čtyř tisíc lekcí.
Možná si říkáte, že tohle není pro vás. Že 3–4× týdně po dvacet let je závazek na úrovni profesionálního sportovce, a vy jste manažer s rodinou a kalendářem, ve kterém se sotva najde hodina v úterý.
Pravdu máte v tom, že ne každý takhle chodí. Nemáte ji v tom, proč to vůbec šlo.
Šlo to, protože Štefan trénink dávkuje. Tři až čtyři lekce týdně nejsou tři až čtyři stejné lekce týdně. Je to reformer pondělí, silová středa, kondiční box pátek, někdy reformer znova v neděli, podle toho, co tělo zvládá a co potřebuje. Variabilita zátěže, různé svalové skupiny, různá nervová zátěž, různá intenzita. Žádný den není kopií předešlého a žádný týden není kopií předešlého měsíce.
Druhý důvod: za dvacet let jsem se k němu nikdy nevrátil se zraněním z jeho lekce. Nikdy mi nezničil rameno přílišnou progresí, koleno špatnou technikou, záda přetížením. To není náhoda u klienta, který chodí třikrát týdně. To je trenér, který ví kdy přidat, kdy podržet, kdy úplně zastavit.
Tohle vám neříkám proto, abyste přišli třikrát týdně. Říkám vám to proto, abyste pochopili, že frekvence není to, co dělá výsledek. A pokud najdete dobrého trenéra, chcete se vracet. A když se budete vracet, výsledky přijdou — ať chodíte jednou týdně nebo třikrát.
Kdyby se mě někdo zeptal, jak to časově zvládám: nezvládám to. Vyhradím si na to čas. Stejně jako si vyhradím čas na schůzku s největším klientem, na pediatrickou prohlídku dětí, na audit účetnictví. Trénink se Štefanem je v kalendáři stejně tak nepřesunutelná položka. Když se posune, posune se tím i všechno ostatní — ne naopak.
Důvod, proč to dělám, není v zrcadle. Důvod je v tom, že chci v šedesáti pěti hrát tenis s vnoučaty a v sedmdesáti si sám zavázat tkaničky bez bolesti zad. To je dnes můj jediný KPI, který mě skutečně zajímá.
Za dvacet let jsem viděl, jak vypadá většina trenérů ve fitku. Chodili tam v žabkách. Měli klienta, kterému dávali sérii cviků, a mezitím koukali do mobilu. Občas zvedli oči, řekli „ještě dvě", a vrátili se k Instagramu. Klient platil sto procent ceny za zhruba patnáct procent pozornosti.
Štefan tam nikdy nestál v žabkách a mobil nepoužíval. Když jste byli na lekci, byli jste na lekci. Padesát pět minut věnovaných tomu, co dělá vaše tělo, ne tomu, co dělá jeho. Pokud jste cvik dělali špatně, věděl to dřív, než jste si toho všimli sami. Pokud jste se cítili lépe, než vypadalo na první pohled, věděl, kdy přidat. Pokud jste přišli a v krku se objevoval kašel, lekce se okamžitě překlopila do mobilizace a regenerace, bez diskuze.
Tohle je první důvod, proč jsem zůstal. Trenér, který se vám věnuje, je vzácnost. Většinou dostanete trenéra, který u vás je. U Štefana dostanete trenéra, který u vás opravdu je. Tyhle dvě věci vypadají, že jsou totéž, ale nejsou. Trenér, který u vás jen je, vás drží v iluzi, že stačí pravidelně chodit. Trenér, který u vás opravdu je, vás učí věci tak, že po roce víte, co s tělem dělat, i když je on na dovolené. Štefan dělá to druhé.
Tohle je Štefan — ve studiu, na Allegro reformeru, ve cviku, který sám zvládá ve svých padesáti tak, jak by ho měla zvládat většina pětatřicátníků.
Druhý důvod je technický. Štefan učí principy, ne cviky. Když jste u něj rok, neumíte sto cviků — umíte deset principů, ze kterých si poskládáte sto cviků sami. Víte, proč dýchat zrovna tak. Víte, proč zvednout loket o dva centimetry. Víte, kdy musíte přestat, protože tělo vám něco říká, a kdy je to jen lenost. Tohle si nesete s sebou, i když jste na dovolené, v hotelovém pokoji, nebo doma s gumovým expandérem. Lekce končí, znalosti zůstávají.
Třetí důvod mi po dvaceti letech přijde nejcennější. Každá lekce je o mě. Ne o Štefanově plánu na tento týden, ne o jeho oblíbených cvicích, ne o tom, co se mu zrovna líbí na Instagramu. „Jak se cítíš dneska? Co tě bolí? Jak jsi spal? Jaký byl tenhle týden v práci?" Třicet vteřin otázek, ze kterých se rozhodne, jestli dnešní lekce bude tvrdá nebo regenerační, silová nebo mobilizační. Žádný klient nemá kopii lekce někoho jiného. Tohle stojí čas a pozornost, a většina trenérů na to rezignuje po prvním měsíci. Štefan na to za dvacet let nerezignoval ani jednou.
Nejsem jeho jediný klient, který u něj zůstal roky. Ale o ostatních budou mluvit oni sami.
Tenhle text není návod. Návody jsou na fitness blozích a fungují průměrně. Tenhle text je pozorování dvaceti let, které vám možná ušetří pět z těch vašich.
Pokud něco cvičíte a vidíte výsledky, je to dobře, držte se toho. Pokud něco cvičíte a výsledky nevidíte, odpověď není víc cvičit. Otázka je s kým. Rozdíl mezi dvěma lidmi, kteří chodí do fitka stejně často, není v jejich genech nebo motivaci. Je v tom, jestli si vedle sebe postavili někoho, kdo ví, co dělá, a věnuje jim plnou pozornost.
Druhá otázka, kterou si položte, je proč. Pokud cvičíte proto, abyste lépe vypadali na fotce z dovolené, najdete třicet jiných způsobů, jak si tu fotku dát. Pokud cvičíte proto, abyste ve čtyřiceti měli energii na rodinu, v šedesáti zvládli operativní zátěž bez bolestí, a v sedmdesáti si sami otevřeli okurku ze sklepa — pak hledáte dlouhověkost, ne fitness. Dlouhověkost je o tom, že vás tělo doveze tam, kam chcete jít. Štefan učí dlouhověkost. Většina trenérů učí fitness. To je rozdíl, který mně trvalo dvacet let pochopit.
Najít takového člověka je těžké. V Praze pracuje stovky trenérů a velká část z nich to dělá v žabkách. Štefan ne. Pokud chcete vědět, jestli by Štefan mohl pracovat s vámi, mám pro vás jediný racionální postup: jděte k němu na diagnostickou konzultaci. Trvá padesát pět minut, stojí 590 Kč, a po jejím konci budete vědět dvě věci. První: kde reálně jste. Druhá: jestli vám tenhle člověk sedne. Kdybych vám psal v pětadvaceti, byla by to nejlepší investice, kterou bych ten měsíc udělal.
Tohle jsem dneska. Pětačtyřicet let, ne pětadvacet. Mezi tou fotkou nahoře a touhle dole je dvacet let, jeden trenér a asi čtyři tisíce lekcí. Vidíte to. Necítíte to — ale můžete si to představit. A v tom je rozdíl mezi „cvičit" a tím, co dělá Štefan.
Tenhle web — fitpilates.cz — jsem postavil já. Jsem jeho klient, ne jeho zaměstnanec. Jestli si po přečtení říkáte, že to celé zní podezřele dobře a musí to být reklama: máte pravdu, je to reklama. Jen je psaná po dvaceti letech.